Kapitola 2
Carlos otevřel svou skříňku u tělocvičny a vytáhnul z ní sešit a knížku Shakespearových sonetů. Kruci, zase si zapomněl přečíst ten, co měli za úkol. Teď bude sedět v lavici a tvářit se znuděně a nebude vědět, o čem paní Hendersonová mluví.
Náhle mu někdo zakryl oči. „Charlize!“ Kdo jiný by to mohl být než jeho dívka. Zvlášť když mu oči zakryla pompomy.
Charlize byla roztleskávačka a byla na to patřičně hrdá. Skoro pořád chodila v dresu. Kluci na ní mohli nechat oči, ta krátká rozevlátá sukýnka dělala své. A ano, Carlos také jejímu kouzlo podlehl.
Otočil se a objal ji kolem pasu. „Ahoj, zlato,“ řekl a políbil ji.
„Počkej, rozmažeš mi rtěnku,“ na oko se zlobila Charlize.
Začalo zvonit na hodinu. Carlos s rukou kolem Charlizina pasu se vydal do třídy na angličtinu. Najednou uviděl to děvče se stohem knih, Llalitu, jak se zmateně rozhlíží po chodbě.
„Promiň, zlato, hned přijdu.“ Postrčil Charlize do dveří třídy. Nemusí vidět, že se baví s jinou holkou. Carlos přistoupil k Llalitě.
„Tak jsem ti zase přišel pomoct,“ řekl.
Llalita sebou trhla. „Och, díky. Jsem hrozná. Nemůžu najít sborovnu. Mám se tam hlásit.“
„Máš štěstí, dobře se tu vyznám. Sborovna je přímo támhle,“ řekl Carlos, vzal Llalitu za ramena a otočil ji kolem osy. Celou dobu stála přímo před sborovnou!
Llalita zrudla: „No tak vidíš. Jsem dnes úplně marná.“
S mrknutím na ni Carlos odešel do třídy a Llalita zaklepala na dveře sborovny.