Kapitola 3
„Dále!“ ozvalo se zevnitř.
Llalita vstoupila do kanceláře. Byla to spíše chodbička před sborovnou, ze které vedly dveře k řediteli školy. U pultu seděla starší dáma s brýlemi na nose.
„Dobrý den, já jsem nová studentka.“
„Jméno?“
„Llalita Sayerová. Se dvěma L.“
„Se dvěma L... To je indické jméno? Naši sousedi mají holčičku Lalitu, ale ta je jen s jedním L.“ Sekretářka hledala její jméno v počítači.
„Maminka je Indka, ale táta je Velšan. Trval na dvou L.“
„Á, už vás vidím. Vytisknu vám rozvrh, čísla tříd máte napsaná u hodin. A tady je zámek od skříňky. Je to až u tělocvičny, tady doleva, pak doprava a na konci chodby projdete dveřmi.“
„Díky, snad to najdu.“
„Tak hodně štěstí a kdyby byl nějaký problém, zastavte se za mnou.“
Llalita se usmála a vyšla na chodbu. Tak jak to bylo? Doleva, doprava... tady doleva a doprava na prvním rohu, nebo doleva na prvním rohu a pak doprava? Jak jsem mohla skončit v kuchyni?
Laskavá kuchařka ji vyvedla na chodbu a nasměrovala správným směrem.
Llalita otevřela svou skříňku. Fuj, kdo tam nechal ohryzek? Naštěstí měla v tašce kapesníky i vlhčené ubrousky, tak skříňku uvedla do použitelného stavu. Zítra si z domu donese nějaké poličky a pěkný papír, kterým vytapetuje.
Zvonění ohlásilo konec hodiny a chodba se naplnila studenty. Llalita prostudovala rozvrh a ze stohu učebnic vybrala pokročilou algebru.
„No není tohle náhoda?“
Když se otočila, uvítal ji rozzářený obličej Carlose. Pravda, vždyť přece říkal, že má skříňku až u tělocvičny.
„Já to vážně nedělám schválně, tuhle skříňku mi přidělili.“
„Tak na jakou jdeš hodinu? Snad ne na algebru?“
„Jo. Nevíš, kde je třída 215?“
„Vím, vím. To prostě půjdeš za mnou,“ dodal s mrknutím Carlos.
Llalita se usmála.