Branson
Něco jako Skotsko, pseoudostředověk. Lisbeth se baví se strýcem Lawrencem (50) o tom, že i když už je dost stará na to, aby měla děti (je jí dvacet), tak se ještě nechce vdávat. Že ti týpci, co bydlí kolem, jsou staří nebo pitomí nebo sukničkáři, a zvlášť ten soused Branson, ten je úplně děsný, protože jezdí po válkách a vůbec ho nezajímá, že jeho poddané vysává výběrčí daní Winoc (50) (bělovlasý). Strýc na to povídá, že by se měla vdát co nejdřív, protože on tady nebude věčně, je starší bratr jejího zesnulého otce, a někdo se o ni musí starat. Lisbethini rodiče zahynuli následovně: Otec William (30 mu tenkrát bylo) padl ve válce (které se mimochodem účastnil i Bransonův otec Brand, který Lisbethiného zbaběle nezachránil, a tehdy patnáctiletý Branson), matka Isabella se dozvěděla o jeho smrti, což u ní vyvolalo předčasný porod, který nepřežila, a rozené dítě taky ne. Lisbeth bylo tenkrát pouhých pět roků a od té doby ji vychovával její strýc Lawrence, který se války neúčastnil z důvodu chromé nohy. Lawrence měl Lisbeth vždycky rád a byl jí vzorným náhradním otcem, někdy snad až moc benevolentním, ale naučil ji, aby měla vlastní názory, umožnil jí značné vzdělání (rozsáhlá knihovna) a vychoval z ní ženu emancipovanou, která se vyrovná muži v jízdě na koni a boji sečnou zbraní a střelbě z luku. První kapitola je tedy úvodní, představí se Lisbeth a její životní situace.
Druhá kapitola vypráví o tom, co se Lisbeth rozhodne udělat proti Bransonovi, respektive proti jeho výběrčímu. Dá dohromady skupinku mužů z podhradí, obleče je do lesní zelené a začne pořádat nájezdy do osad u hranic Bransonova panství s jejím, a to v době, kdy tam výběrčí vybírá. Přijedou do osady těsně před Winocem, schovají se do chalup k lidem, a když vojáci zaklepou na dveře, chlapi na ně vyletí a vyženou je. To se opakuje nějaké tři čtyři měsíce. Pak se donesou zprávy, že Branson se zase vrátil z nějaké války, Winoc si mu stěžoval a Branson mu dal k dispozici i tu grupu vojáků, která byla s ním na výjezdu. Lisbeth to ale podcení a naplánuje další nájezd, jenomže při tom je všechny zajmou a odvlečou na hrad do vězení. Lawrence její aktivity tuší, ale neschvaluje, jenže proti tomu nic nedělá, protože chápe Lisbethiny důvody. Po Bransonově návratu ji ovšem osobně varuje a zakáže jí další nájezd pořádat. (předtím)
Ve třetí kapitole se konečně představí Branson. Je to drsný voják, který nepoznal matku, oblíbená chůva Annick mu umřela v sedmi letech a jeho otec se rozhodl, že už je dost starý a další nepotřebuje, a od té doby z něho vychovával toho vojáka. Jakmile se udržel obkročmo na koni, bral ho otec s sebou do boje jako podrž-štít-meč-luk-koně. V patnácti ho vzal opravdu bojovat, bohužel zrovna do boje, kde byl i Lisbethin otec. Malý ubohý zmatený Branson tak má děsivý zážitek – viděl, jak jeho otec zbaběle nezachránil Lisbetinu otci život a sám zemřel. Od té doby je zatvrzelý, a jelikož nemá žádné příbuzné, objíždí okolní války a šarvátky, doma se moc nezdržuje, a panování přenechává Winocovi, kterého měl rád jeho otec. Proto to tam vypadá tak, jak to vypadá – Winoc si vybírá daně, kdy chce a kolik chce, při souzení je úplatný, a pokladna je prázdná, takže nějaké welfare programy se taky realizovat nedají. Branson ví, že to není dobře, ale zbabělost jeho otce a jeho neschopnost citu ho natolik poznamenaly, že není schopen trvalého vztahu. Využívá pouze dam, které se drží poblíž vojáků (aby mu vypraly, uvařily a tak). V hloubi srdce touží po rodině, ale zároveň ví, že ji nikdy mít nebude, protože všechen ten čas strávený v sedle se taky nejrůznější zranění se podepsaly na jeho stavu, a k čemu je takový muž, který nemůže být otcem, že? A tento Branson, který se na chvíli zase vrátil domů, se teď rozhodne, že by rád viděl vůdce toho gangu zbojníků, který vyhání jeho vojáky.
Hrdinkou čtvrté kapitoly je opět Lisbeth, která nikdy netvrdila, že je muž, ale má na sobě stejné oblečení, jako její chlapci, takže to všichni tak nějak předpokládají. Odvedou ji za Bransonem, který, vzhledem k tomu, že měl nějaké řízení s Lawrencem, když jí bylo asi dvanáct (jemu dvaadvacet), si ji sice pamatuje jen velmi málo, ale je taky jediný z celého hradu, kdo ji kdy viděl, takže je taky jediný, kdo ji pozná. A jelikož se s Lawrencem nikdy neměli rádi, kvůli starému Brandovi, chce Branson udělat něco, čím by ho naštval. A čím by ho mohl naštvat víc než tím, že se s Lisbeth ožení? (Kdyby se bránila, nejspíš by se nezdráhal použít násilí, ale zkouší to nejdřív diplomaticky.) Lisbeth teda dostane na výběr: BUĎ si mě vezmeš, spojíme naše panství, budeš žít tady se mnou a já za to pustím tvoje kumpány, doprovodím je až k hranicím a nic se jim nestane, o tebe se budu patřičně starat a hmotně tě zajistím i do budoucnosti, NEBO si mě nebudeš chtít vzít, a v tom případě tě tady zavřu, než strejdu pumpnu o nějaké to výkupné, a chlapci dostanou provaz – doufám, že máme provazu dost pro všechny; a nejde mi o nějaký chtíč, barák je plný ženských a kdybych chtěl, stačí mi ukázat prstem, z toho už jsem vyrostl; přišel prostě čas, kdy jsem pocítil, že bych se měl usadit a oženit se, a tvoje panství leží příhodně hnedka vedle a není zrovna malé. Lisbeth je dosti překvapena a opatrně si vyžádá čas na rozmyšlenou, že mu řekne zítra večer.
V páté kapitole Lisbeth přemýšlí, co má udělat. Na jedné straně tu je její důstojnost – nebyla vychovaná, aby poslouchala každý stupidní příkaz, natož od souseda, který nechal umřít jejího otce, na výhružku se jí taky přistoupit nechce, vždyť to je jasné vydírání. Na druhé straně Branson vypadá nějak jinak, než jak si ho pamatuje, když na sebe s Lawrencem tenkrát křičeli, tak nějak… zajímavějc. A co, ona stejně moc na výběr nemá, ti pakoši kolem nestojí ani za úvahu, a když je Branson stejně věčně pryč, mohla by si to tam řídit sama. Těch pár dnů, kdy bude doma, to nějak vydrží, může se třeba zavřít do komory. Lawrencovi nějak vysvětlí, že neměla jinou možnost, když chtěla zachránit svoje zbojníky, protože to je ten hlavní důvod, proč vůbec o té první možnosti uvažuje. A navíc, co kdyby se strejda zlobil, že ho neposlechla, a výkupné nechtěl zaplatit? Zůstala by tam někde trčet, a Branson by na ni mohl náhodou ukázat prstem… Večer se spolu sejdou na hradbách ***vymyslet důvod, proč právě tam, ale musí to být na hradbách*** a Lisbeth, které zatím trochu otrnulo, mu oznámí, že si ho teda vezme, ale pouze když se klukům nic nestane, a především trvá na tom, že se k ní bude chovat slušně, a že než bude svatba, tak budou nějaké námluvy. Bransonovi se zalíbí, že se ho holka nebojí, jak očekával. Lisbeth ho začne zajímat.
Šestou kapitolou začínají námluvy. Branson se k tomu nejdřív staví jako typický chlap – proč kolem toho dělat takový humbuk, stačí, když jí donesu kytku nebo tak něco, to se přece dělá, ne? Jenomže pak se s Lisbeth potkají, on jí galantně otevře dveře/odsune židli/podá kapesníček/pomůže přeskočit kaluž, jejich oči se setkají… a Branson najednou zjistí, že chce být galantní ještě víc. Lisbeth zase získá pocit, že on ten soused není tak úplně špatný, a že by s ním možná zůstala, i kdyby nedržel ve vězení její lidi (které odmítá propustit dřív, než si řeknou „ano“, protože ona by si to Lis ještě mohla rozmyslet). Lisbeth se ho následně snaží přesvědčit, aby zbojníky pustil, že mu dává své slovo, že si ho vezme, ale Branson není trouba, což jí taky řekne. Lisbeth se částečně urazí a částečně ji to mrzí, protože slovo hodlala dodržet, jako ostatně všechny své sliby. Skoro. Bransona to samozřejmě za chvíli začne mrzet a má snahu vlísat se jí opět do přízně. Jenomže vzhledem ke svému životu mezi vojáky neví, jak na to. Musí se jít zeptat svého nejlepšího přítele Bernarda (taky 30), který mu poradí kytky, sladkosti a sladké řeči. Branson, celý nesvůj, se rozhodne do Lis investovat všechno najednou, takže si ji nechá zavolat ***zase na hradby***, kde jí vítězoslavně předá kytici, nějakou čokoládu, a začne jí vykládat, jak je krásná a mladá. Lisbeth je jasné, že to jenom hraje, ale na hru přistoupí, pohledy opětuje a na úsměv odpovídá úsměvem. Sem tam se do toho ještě stačí zardít a cudně sklopit zrak, takže její part vypadá mnohem důvěryhodněji, a Branson má najednou pocit, že jeho svádění funguje, což od svých předchozích známostí nezná, a to mu zvedne sebevědomí.
V sedmé kapitole by mohli oba troubové přemýšlet, v jaké se to octli situaci. Lisbeth si upraví názor na Bransona, který má zřejmě dobré srdce (asi po matce, jeho otec by úděsný). Líbí se jí zejména, že i když je to velký a drsný chlap, tak je tak trochu nesmělý, neví úplně, co s ní má dělat (a se sebou), a připadá jí to roztomilé a zábavné. V celém svém dosavadním životě se sice už s pár chlapama potkala, zejména v souvislosti se strýcem Lawrencem, ale nikdy ji žádný nedokázal brát jako sobě rovnou, a navíc to byli všichni pitomci, většinou měli problémy se čtením i psaním, a taky značná část jich měla nemanželské děti a nemanželské milenky. Branson zase zažívá pocity, které nikdy nezažil. V životě mu ženské sloužily jenom ke chvilkovému uvolnění, to byly ty dámy kolem vojáků, nebo aby mu vypraly košili, uvařily jídlo a tak. Najednou zjišťuje, že ho Lisbeth přitahuje i jinak, než jenom fyzicky, že je vlastně milá, že jí nechce ublížit a ani by to snad nedokázal. Dokonce jí z nepochopitelného důvodu hluboko v srdci věří, ale příliš dlouho žil sám a řídil se hlavou, než aby teď nechal své srdce, aby za něj rozhodovalo. Promluví si tedy znovu se svým nejlepším přítelem Bernardem, který ho doprovázel na vojenských výpravách, ale při té poslední utrpěl těžké zranění nohy, podobně jako Lawrence, takže od té doby, cca týden, co jsou s Bransonem doma, leží v posteli a stará se o něho jedna slečna, nějaká Molly, která se do něho samozřejmě zamiluje (a Bernard do ní), čehož si Branson všimne, jelikož přijde v okamžiku, kdy ho Molly drbe ve vlasech a očichává mu obličej a Bernard se vůbec nebrání a vypadá o poznání zdravější. Molly spěšně odejde a Branson s Bernardem hovoří o tom, jestli má Branson nárok na slušný vztah, když... no, však víte, nemůže mít ty děti.
Kousek dál se zase Lisbeth potká s výše zmíněnou Molly a ptá se jí, proč že Branson není již dávno ženat a nemá kupu dětiček. Molly, věrná služebnice svého pána, to nějak zamluví, třeba že neměl čas, a mezi řečí se jí zeptá, jestli by si vzala muže, který nemůže mít potomstvo. Lis, která si myslí, že služka mluví o svém příteli, se jí svěří, že si nemyslí, že by plození potomstva bylo ve vztahu muže a ženy to úplně nejdůležitější. Molly si to zapamatuje.
Následuje kapitola osmá, ve které se do děje vloží Winoc. Ten totiž až teď zjistí, co má Branson za lubem, a vzhledem k tomu, že má dobrý odhad na lidi, vytuší, že s Lisbeth budou problémy (pro něho). Zatím se pokouší přesvědčit Bransona, aby to vyřešil jinak. Nejdřív přijde s tím, že by měl všechny zbojníky exemplárně potrestat, tudíž popravit. A to hned. Branson, který v životě viděl už příliš zabíjení, tomuto řešení však nakloněn není. Starý Winoc tedy změní taktiku a doporučí mu naopak všechny včetně slečny propustit bez trestu, aby tak dal svému sousedovi najevo dobrou vůli. Branson se však už příliš upnul na ideu svatby s Lis, takže tento návrh zamítne rovněž. Winocovi nezbývá, než se pokusit přesvědčit Lis. Přijde za ní a vykládá jí, jaký je Branson zmetek, že si ji vezme a zbojníky stejně popraví, že mu vůbec nejde o ni, a tak dále. Pomocí nastrčené služky (ne Molly) se pak pokusí narafičit na Lis útěk. Lisbeth to ovšem odmítne, protože dala své slovo. Dozví se to Branson a je polichocen :-)
V té době se začne Lawrence zajímat o osud své neteře, která se již několik dní nevrátila domů. Chytí na hranicích nějakého bezzemka, který mu poví, že tehdy a tehdy byli všichni zbojníci zajati Bransonovým vojskem, a ne, nikdo nebyl zraněn. Lawrence tedy pošle posla za Bransonem s dotazem, jestli náhodou neviděl Lisbeth, ale zpátky mu přijde svatební oznámení. Posel, který jednal i s Winocem, strýci přetlumočí smyšlenou situaci, kdy je Lisbeth do svatby nucena násilím a držena ve sklepní cele ve věži, zatímco ve skutečnosti Lis i Branson dosáhli jakési dohody a Lis byla od začátku ubytována v hostinském pokoji. Winoc doufá, že Lawrence na Bransona zaútočí a že Branson v boji zahyne. Lawrence, který je však rozvážný, pošle nového posla s tím, že jestli to jako myslí vážně, a že jestli se nebude k Lis chovat šlušně, tak na něho vletí. Tento posel se setká (náhodou) přímo s Lisbeth, která vzkáže strejdovi, že se vdává dobrovolně a že má přijet na svatbu, asi tak za týden. Lawrence je sice překvapen a poněkud nervózní, takovou Lis nezná, ale je rád, že je v pořádku. Takže tato krize je zažehnána.
Lisbeth se mezitím připravuje na svatbu. Ono se toho tedy v tak omezeném čase nedá stihnout moc, ale aspoň šaty by mohla mít bílé. Branson ji nezahrnuje pozornostmi, protože si této své úlohy není vědom. Winoc se mu stále snaží svatbu vymluvit, přesvědčuje ho, že kdyby Lawrence napadnul, měl by to jednodušší apod. Branson však reflektuje své pocity v poslední době a cítí, že Lis se mu líbí. Takže Winocova možnost není primární. Večer před svatbou se Lis ještě snaží přesvědčit Bransona, aby propustil zbojníky, že ona si ho vezme i tak, ale Bran odmítne. Lisbeth se strašně naštve, protože co to je za přístup??? Tak jako ona souhlasí, že si ho vezme, ale on jí nevěří a nevěří! Vmete mu do tváře, že je stejně podlý, jako jeho otec, a uteče do svých komnat. Branson je z toho smutný, ale sám před sebou omlouvá svou nevěřícnost tím, že se mu nikdy nestalo, aby se někdo dobrovolně podřídil podobnému požadavku – obětovat život, protože to slíbil. Jde to probrat s Bernardem a vysvětlí mu, že neočekává lásku, že naopak doufá, že si Lis najde nějak nenápadně milence, se kterým bude mít dítě, které by on mohl vydávat za vlastního potomka. Bernard, který má své zprávy od Molly, mu naznačí, že ne každá žena považuje zplození potomka za střed svého života, a že snad existují i takové, které by ho chtěly kvůli jeho vnitřní kráse a nikoli kvůli přečuhujícím kouskům těla.
Následujícího dne se sjedou hosté včetně Lawrence a proběhne svatba. Při ní Branson pronese krásný slib, v němž vysvětlí Lisbeth, že se o ni bude starat a bude ji chránit. Lis je dojata a slíbí mu zase, že mu bude věrnou manželkou a oporou. Po obřadu první věc Branson nechá propustit zbojníky, čímž se Lis uvolní ruce. Lawrence se jí vyptává, jak k tomu došlo, a Lisbeth mu tak nějak vysvětlí, že se potkali a zalíbili sobě navzájem. Zajetí vynechá, protože strýček by to asi nepochopil, že jí je v podstatě jedno, koho si vezme, a někoho by si vzít musela tak jako tak. Lawrence jí popřeje šťastné manželství a odebéře se zpět domů, protože Lis ho zjevně už nepotřebuje – má svého manžela.
A přichází zlatý hřeb večera: svatební noc. Zatímco Branson se nalívá s kamarádama dole, služky odvedou Lis do ložnice, kde ji umyjí a převléknou do noční košile. Lis je poněkud nervózní, sice už o tom slyšela skoro všechno, ale trochu se bojí. Sedí na posteli a přemýšlí, když tu najednou do pokoje vtrhne Branson, zjevně podnapilý. Lisbeth mu jde naproti, ale když si všimne, v jakém je stavu, což je až dost blízko, protože v ložnici je poměrně tma, odmítá se zapojit do jakékoli svatebněnoční aktivity. Branson, kterému promile v krvi přidala na síle a rozhodnosti, Lisbeth popadne, hodí si ji přes rameno – a rupne mu v zádech. V bolesti se sesune k zemi, Lisbeth však neváhá, pomůže mu na postel, namasíruje mu záda a pomocí amatérského, avšak účinného chiropraktického úkonu, mu srovná vyhozenou ploténku (v libovolném pořadí). Celou noc pak u něho bdí, nosí mu vodu a teplé obklady a fouká na čelíčko. Když Branson popadne dech, omlouvá se jí za své chování. Nakonec usnou, a když se ráno Lisbeth vzbudí, je v posteli sama.
Branson Lisbeth vyhledá na hradbách ***co tam pořád dělají?***, líbá jí ruce a je k ní velice milý, protože si ho včerejším chiropraktickým výkonem naprosto získala. Taky ji ujistí, že další noc už své povinnosti jistě splní, z čehož Lis zas tak velkou radost, jak by se mohlo zdát, nemá. Vlastně je docela vyděšená. Branson pak jde pozdravit Bernarda, kterému jedinému poví, jak to v noci bylo. Bernard ho pokárá za tu podnapilost, na což Branson slíbí, že se to nebude opakovat, a taky mu doporučí, aby na Lisbeth nenaléhal. Bernardovi už je naštěstí celkem dobře, takže pomalu začíná vstávat z postele, za podpory slečny Molly. Ta čas, který netráví s ním, tráví s Lis. Vymaluje jí Bransona takovýma barvama, že Lis přehodnotí svůj postoj ke svatební noci a rozhodne se svazek naplnit co nejdříve (až bude trochu tma).
Abysme nezanedbávali záporňáka, bude mu patřit následující kapitola. Winoc má dobrou náladu, protože se mu pomocí intrik podařilo na dálku rozpoutat menší šarvátku, která by se ale mohla chvíli táhnout, takže Branson by byl pohodlně uklizený... Někdy k odpolednímu přijede oficiální posel, který Bransonovi oznámí, že je žádán tam a tam a aby co nejdřív vyrazil. Winoc ho podporuje, aby vyjel radši hned, ale Branovi se nechce, je přece novomanžel. Winoc ho tedy přesvědčuje a tak dál, ale Branson to stejně ukecá až na další ráno. Následně si Winoc plánuje, jak se bude mít dobře, až si bude zase vládnout sám.
Přichází druhá noc po svatbě, a tedy druhý zlatý hřeb. Branson je v knihovně, kde studuje mapy a medituje o své nadcházející nepřítomnosti. Lisbeth zatím sebere všechnu svou odvahu, přijde za ním a je na něho milá. Branson má sice smutné oči, ale milost opětuje, a tak jsou na sebe milí, až Lisbeth zjistí, že se jí to líbí a že se vůbec nemusí přemáhat. Branson ji chce odnést do ložnice, ale Lis mu v tom zabrání, kvůli zádům – dojde tam přece po svých. Co se děje za zavřenými dveřmi nebudeme rozebírat. Zatím.
Následujícího rána Branson své ženě oznámí, že odjíždí. Lis z toho není nějak zvlášť na větvi, protože v posledních několika hodinách začala doufat v tradiční manželství. Bernard, který stále ještě není bojeschopný, přijde Bransona aspoň vyprovodit, a při té příležitosti je jmenován správcem panství, jako pomocník Lisbeth. Pro Winoca to není příjemná zpráv, protože mu to značně komplikuje situaci. Jak se dostane k penězům? Ztropí menší scénu, která mu však není nic platná, Branson se nerozmyslí. Srdceryvné loučení pokud možno doplnit vzpomínkami všech zúčastněných, plus „pamatuješ, co ti říkal ten a ten, který už je dávno mrtvý?“ Lisbeth se při loučení bude odkazovat na to, že pokud se vrátí za víc jak třičtvrtě roku, už tu možná nebude sama...
Jakmile Branson vytáhne paty z domu (a s ním i většina jeho vojáků), rozhodne se Winoc vzít otěže do svých rukou. Lisbeth nechá zavřít v komnatě, stejně tak Bernarda. Jenom Molly, té si nějak nevšimne, nebo spíš neví, že to táhne s Bernardem. Takže právě ona je jejich jediná šance. Téhož večera, po konzultaci s Lisbeth a následně i Berniem (např. když jim přinese jídlo), naoko svádí jednu z Winocových podržtašek, a při té příležitosti se jí podaří uzmout mu klíče. Následuje velmi napínavý útěk z hradu, kdy Lis a Molly pomáhají kulhajícímu Bernardovi, kterému ovšem jeho zranění nijak nevadí při jízdě na koni, a tak se může ještě po odjezdu narychlo vrátit pro Molly, která měla původně zůstat na hradě a rozbíjet morálku zevnitř, ale někdo ji poznal. Útěk se podaří bez obětí.
Následuje kapitola, kdy naši tři hrdinové cestují spěšně na Lawrencovo sídlo. Několik zastávek na vydechnutí a odskočení, při nichž se Molly s Berniem drží za ruce, připomenou Lis, jak jí chybí její manžel (po jedné noci...). Píchne ji u srdce. Za jízdy také přijde řeč na potomstvo, a Lis je poměrně otevřeně upozorněna na stav věci – když jí bude ráno špatně, nebude to kvůli potomkovi. Lisbeth je šokována. Nejde o to, že nebude mít dítě, ale o to, že Branson je takový chudák. Je jí to líto kvůli němu. Konečně dorazí na Lawrencův hrad, kde jsou přátelsky přijati.
Mezitím Branson dorazil na místo určení. Dívá se na všechno novýma očima, je to jeho první bitva po svatbě... Jako zkušený válečník má nějaké slovo, a tak se pokusí přesvědčit pohlaváry, že by se mohli domluvit. Ti sice souhlasí, že by to tak bylo lepší, ale nehodlají žadonit u nepřítele. Branson to tedy vezme do svých rukou, a ještě téhož večera se v přestrojení vydá do nepřátelského tábora, aby vyjednal mír. Na samé hranici tábora je zajat a předveden před hlavního nepřítele. Vyslechne jeho verzi příčiny této šarvátky a nějak se mu v hlavě spojí, že to nevzniklo samo od sebe, že to musel někdo narafičit. Vyslechne také nepřítelovy podmínky. Následně se vrátí do svého tábora.
Lisbeth, Bernard a Molly zatím hovoří s Larrym. Ten jim oznámí, že Winoca podezíral z nekalostí už dávno (viz smrt jeho bratra), a že jim samozřejmě pomůže, jak bude moct. Domluví se, že seberou většinu vojáků a (bývalé) zbojníky a vezmou Bransonův hrad ztečí, protože s Winocem není rozumná řeč. Zatím však sbírají síly a mudrují. Následně, aby toho nebylo málo, Lisbeth ve své ložnici přemítá o Bransonovi a jak mu křivdila, a jak se těší, až se zase vrátí.
Zpět k Bransonovi: Ten druhého dne zprostředkuje setkání obou vůdců. Během dlouhé výměny názorů, kdy se navzájem obviňují z různých nepravostí, vyjde najevo, a docvakne to jen Bransonovi, že za vším stojí Winoc (většinou přes několik prostředníků). Vojsku se dá den volna, válka se zruší, ale všichni musí zůstat a domluvit se, co s Winocem, protože Branson najednou pochopí, že je mnohem nebezpečnější, než ho kdy napadlo.
Následujícího dne Lisbeth s Larrym a vojskem vytáhnou na Bransonův hrad. Lisbeth jede v jejich čele jako Panna (hahaha) orleánská, zatímco Lawrence si brousí zuby na Winocovu hlavu. Po krátkém vyjednávání, kdy Lisbeth řekne, že chce Winoca, a Winoc řekne, že si má trhnout nohou, a po sabotáži některého poddaného, který otevře Lisině vojsku boční branku, nastane řežba. Nás však nezajímají prostí vojáci, ale konkrétně Lawrence, který vyhledá Winoca a začne si s ním vyřizovat účty. Během souboje, kterému je přítomna i Lisbeth a Bernard, vyjde najevo celá pravda o smrti Lisina otce, kterou ve skutečnosti zavinil Winoc, který v zápětí odpravil i starého Branda. Lisbeth je zdrcena, sama zaútočí na Winoca, ale protože je husa hloupá, Winoc získá převahu. Těsně předtím, než ji zabije, mu do cesty skočí Lawrence, který to schytá sám, ale Winoca vezme s sebou. Larry se se svou neteří rozloučí slovy „neplač pro mě, pomstil jsem svého bratra, vládni dobře a pozdravuj Bransona“ a umře. Hořký smutek nad ztrátou milovaného strýce a vychovatele vyváží všeobecné veselí, že to hodní vyhráli a Winocovo vojsko je celé zatknuto a vsazeno do žaláře. V okamžiku, kdy se Lisbeth objímá s přítelem Bernardem na nádvoří, a lid jí zcela nepokrytě provolává slávu a slibuje věčnou věrnost a lásku nehynoucí, přijíždí Branson.
Branson přijíždí se svým kouskem vojska, neb mu ostatní řekli, že je to jeho výběrčí a ať si to vyřeší sám, že oni zasáhnou, až když to bude nutné. Branson je tedy naštvaný dvojnásob: jednak proto, že neví, komu může věřit, a druhak proto, že si všichni myslí, že je to jeho vina. Proto, když uvidí, jakou vlnu pozitivních emocí vyvolala mezi bezzemky pouhá přítomnost jeho ženy, pomyslí si, že se ho nejspíš pokouší vyšachovat. To se mu přirozeně nezamlouvá, zvlášť když se kolem ní ještě točí Bernie. Vletí na ně, nenechá si nic vysvětlit, pošle všechny po své práci a odtáhne Lisbeth do nějaké místnosti, nebo ještě radši na hradby. Křičí na ni, nepustí ji ke slovu a někam ji zavře. Potom jde ubytovat kluka, kterého si z nekonané války přivezl (sebral ho někde cestou, že mu zabili rodiče).
V předposlední kapitole se téhož večera s pomocí Molly Lisbeth dostane ze své komnaty, kde byla zavřená, a připlazí se k Bransonovi, který opět přemítá v knihovně. Nesnaží se s ním hádat, je naopak velmi pokorná, protože to v takové situaci funguje a ten druhý se pak cítí o to víc jako pako (což se také stane). Branson se nakonec Lisbeth móc omluví a stráví spolu další noc (o tom se nebudeme rozepisovat). (Zatím.)
Končí to tím, jak Lisbeth přijme kluka za svého syna, druhé jméno dostane po Larrym, opatří si ještě další válečné sirotky, kteří se budou jmenovat po otcích a matkách, a bude z nich jedna velká rodina. Obě panství se spojí a na bývalém Lawrencově hradě budou bydlet Bernard s Molly, kteří budou očekávat potomstvo. Lisbeth se rozhodne, že se o prožitek z porodu nechá klidně připravit a že jí stačí adoptované dětičky. Branson nechá vojančení a bude něho vzorný otec a ještě vzornější mazel... manžel. Ende.