Marthya
Bylo nebylo jedno knížectví. Vládnul v něm moudrý kníže, který ovdověl, aniž mu milovaná žena dala potomka. On se ale jen tak nevzdával, a tak si našel novou manželku. Ona to teda byla ještě holka a vzala si ho jen na naléhání rodičů a z politickoekonomických důvodů. Kníže byl ovšem laskavý a své nové manželce dopřál tolik času, aby si na novou situaci zvykla, kolik potřebovala, do ničeho ji nenutil, a nakonec se dočkal toho, že se do něho jeho mladá paní zamilovala a porodila dceru. Dceru pojmenovali Marthya a vychovali z ní vzdělanou a sebevědomou ženu. Jenže politickoekonomické důvody jsou důležité, a tak její ruku slíbili sousednímu knížeti Yngvarovi - hlavně proto, aby zabránili hrozící válce. Marthya věděla, že jakých okolností se její rodiče brali, a tak jí tato situace nepřipadala nijak děsivá. Yngvar se nechal slyšet, že si Marthyu vezme co nejdřív, ale zrovínka válčí na druhé straně své země se sousedem, tak jestli by Marthya nemohla přijet za ním, že by tu svatbu sfoukli někde mezi bojema. A rovnou pro ni poslal doprovodnou gardu. Gardě velel nějaký Gorim, na první pohled voják - zarostlý, zamračený, ne až tak starý, ale snad otrávený životem. Marthya si teda sbalila pár nezbytností, dala rodičům pusu na rozloučenou a slíbila, že jak se to trochu uklidní a ona se u Yngvara zabydlí, dá jim vědět, aby přijeli na návštěvu. Maminka plakala, tatínek měl vážný rozhovor s Gorimem opodál, aby mu dal na holku pozor. A tak nasedli na koníky a vyrazili. Cesta probíhala mlčky, ale když přejeli hranice Yngvarova knížectví, Marthya se začala zajímat, co to je támhle, jestli jsou v řece ryby, proč se poddaní schovávají, jak zahlédnou vojáky, jak to, že za poslední hodinu viděla už 15 oběšenců, a tak podobně. Gorim jí odpovídal krátce, skoro úsečně, a vždycky s opatrným pohledem na ostatní vojáky. Když se pak zastavili u řeky, aby se koníci napili, přišla k nim stařenka s klestím na zádech, a ptala se Marthyi, kam že to jedou. Marthya blahosklonně odpověděla, že jede na svatbu s knížetem Yngvarem, načež stařenka vykřikla, ať to probůh nedělá! Gorim ji popadl za ramena s rychle odvedl, než si jí všiml zbytek družiny, a ve velkém spěchu zase vyrazili na cestu. Marthya byla zaražená, tak se Gorima zeptala, co to mělo být, ale než jí stačil odpovědět, něco ho zaujalo v nedalekém lese - a najednou popadl Marthyina koně za uzdu a tryskem vyrazil pryč od družiny. Marthy jen stačila zahlédnout, jak z lesa vyběhla tlupa nějakých banditů, ale když se ohlédla podruhé, tak ti bandité vůbec nebojovali s její družinou - právě naopak, vypadalo to, že jak její vojáci, tak bandité ji pronásledují! Gorim je v trysku zavedl do lesa mezi stromy, a když museli zpomalit, aby si koně nezlámali nohy, tak zavelel sesedat. Marthya byla v šoku, tak s ním nediskutovala. Gorim plácnul koně po zadku a nechal je běžet, pak popadl Marthyu za ruku a táhl ji do kopce hloubš do lesa. To už Marthya ale nevydržela a zeptala se, co se to sakra děje. „Vypadá to, že jsem vám zachránil život, výsosti,“ odseknul Gorim, ale okamžitě zastavil, protože před sebou uviděl tři bandity. Vytáhnul mečák, Marthya se podívala za sebe a tam se blížili dva vojáci. „Díky bohům, vy si určitě s těmi bandity poradíte!“ zaradovala se Marthya, jenže vojáci se na sebe ušklíbli a provedli výpad. Gorim ji stačil tak tak strhnout stranou a odrazit jejich útok - naštěstí byli v nevýhodné pozici, jeden se skutálel přes kámen z kopce a druhý se musel strategicky zamyslet, kudy na ně -, zatímco Marthya popadla větev ze země, aby taky měla něco v ruce, a celkem drze kývnula na banditu, který se přiblížil nejvíc, aby si to zkusil. On to zkusil a dostal větví po svém mečáku a botou do rozkroku. (Holka se musí umět bránit, i když je to knížecí dcera.) Gorim se postaral o druhého banditu, třetího trefila Marthya větví do hlavy tak šikovně, že spadl na kámen a zlomil si vaz, no a když to viděl strategicky se přibližující voják, radši se pakoval. V euforické chvilce se Gorim pochvalně vyjádřil o bojovém stylu její výsosti, a když rozjařená Marthya chtěla udělat pukrle, vymkla si kotník. Ale nemohli se zdržovat na místě moc dlouho, protože z dálky byli slyšet další vojáci, tak milé slečně nezbylo než se opřít o svého průvodce a belhat se co nejrychleji dál. Gorim zamířil do hloubi lesa a když to vypadalo, že se už stmívá, podél potůčku dorazili až ke skále, kde se schovali pod převisem. Gorim rozdělal oheň, potom z brašny vytáhnul obvaz a omotal Marthye nohu. Pak ho Marthya požádala, aby jí vysvětlil situaci. „Výsosti, nerad to říkám, ale myslím, že vás kníže Yngvar nechal zabít,“ řekl Gorim. A potom jí vyprávěl, jak on sám byl jedním z Yngvarových vojáků, ale jednou byl svědkem toho, jak při výměně válečných zajatců Yngvar nechal nepřátelské vojáky pozabíjet před očima jejich velitele, i když věděl, že tím zpečetil osud svých vojáků nepřítelem zajatých. Nechtěl už bojovat za takového pána, tak dezertoval i s několika svými kamarády a vytvořili odbojnou skupinu. Dařilo se jim podkopávat režim, dokud knížecí vojáci nedávno nechytli několik neopatrných odbojářů. Yngvar pak vyhlásil, že pokud se Gorim jako jejich vůdce přihlásí, tak je pustí. Gorim, jako muž cti, se přihlásil a převzal veškerou zodpovědnost za činy svých mužů, jenže Yngvar ho vypekl, protože ho donutil, aby šel s doprovodnou družinou pro Marthyu. Jak si to Gorim přebral, tak se Yngvar rozhodl, že vezme dvě mouchy jednou ranou: nechá zabít Marthyu muži převlečenými za bandity a vina padne na Gorima, který buď umře při boji, nebo ho pak popraví. „Proč by mě chtěl zabít?“ zděsila se Marthya. „Aby měl důvod zaútočit na vašeho otce, výsosti. Snad, já nevím, kdo se má vyznat v politice?“ zamračil se Gorim. Marthya se zamyslela a pak prohlásila, že se musí okamžitě vrátit domů a všechno žalovat tatínkovi. Jenže Gorim odvětil, že to asi půjde těžko, protože teď budou hlídat hranice. Nakonec se shodli na tom, že jediná možnost je konfrontovat přímo Yngvara, takže musí za ním na bojiště. Z úkrytu vyrazili za úsvitu, Marthya mohla na zavázané noze chodit už líp, a protože les byl plný vojáků, zamířil Gorim k nejbližší vesnici. Má tam prý přátele, kteří je na chvíli schovají, ale její výsost musí trochu pozměnit vzhled. Marthya tedy vzala Gorimovi kudlu a ošmidlala si vlasy. Taky si pod halenu nacpala Gorimův kabát, a tak zaklepali na okénku chudé chaloupky pod lesem. Vykoukla ženská hlava, která po chvilce nevěřícného zírání dala Gorimovi pusu na tvář, načež z chlívku vyběhl muž a Gorima objal. Ženská hlava, tentokrát i se zbytkem těla, si zase prohlížela Marthyu a po několika poznámkách, copak to přivedl (do jiného stavu) byli oba pozváni do světnice. Tam museli protrpět křížový výslech, kde Marthya zazářila svým elaborovaným dojemným vyprávěním, jak se do sebe s Gorimem zamilovali a jak o svatební noci nehodlali dopřát pánovi právo první noci, a tak radši oba utekli, a že už utíkají několik měsíců a ona je v požehnaném stavu, ale bolí ji nohy a jestli by tu nemohli přespat. Dostali najíst a ukázali jim, kde je seník, víc toho v chudé chaloupce ani chtít nemohli. Marthya se pak Gorima ptala, co to je za lidi, jestli s tou paní něco měl, a on řekl, že ne, že ale zachránil toho maníka před oprátkou a jen díky němu se ti dva mohli dát dohromady. Pak se Marthya zeptala, jestli teda Gorim má nějakou slečnu? Nebo snad mládence? A Gorim na to, že proč ji to zajímá. Nu, kdyby věděla, že má své milostné zájmy někde ukotvené, byla by taková víc v klidu, povídá Marthya. Gorim se ušklíbl, protože kdyby ji chtěl zneuctít, tak už k tomu měl dost příležitostí, na což Marthya špitla, že ona to ví. Gorim se odmlčel a pak se svěřil, že kdysi byl zamilovaný do mladé ženy, která ale dala přednost bohatému ženichovi a tím mu zlomila srdéčko. Marthya ho soucitně poklepala po rameni a pak se zeptala, kam vyrazí ráno, a tak začali plánovat. Jestli jít lesem nebo po silnici, pěšky nebo za vozem... Ráno se tedy opět vydali na cestu, tentokrát s uzlíčkem buchet (povidlových), a protože to cestování vlastně bylo dost nudné, tak si povídali, povídali,dny ubíhaly, až se nakonec o sobě navzájem dozvěděli všechno důležité. A jednoho dne takhle dorazili zase do nějaké vesnice, Gorim totiž všude někoho znal, a tam je šoupli pro změnu do stodoly. Dokonce jim tam nechali sud s vodou, aby se mohli vykoupat! Jenže oba byli utahaní, tak že si nejdřív chvilku odpočinou. Gorim se natáhl na seně a Marthya, která už před pár dny začala mít pocit, že k němu něco cítí a že ji ten zarostlý chlapík přitahuje, poznala příležitost a beze slova se k němu na tom seně přitulila. Gorim ztuhnul, a když se její výsost začala tak trochu lísat, prohlásil, že to není dobrý nápad. Marthya se zarazila, byla přesvědčená, že stačí projevit trochu náklonnosti a každý muž jí bude ležet u nohou. „Nelíbím se ti?“ zeptala se ho. O to ale prý vůbec nejde, vyskočil Gorim ze sena a rázoval sem tam mezi vraty a odloženým pluhem. „Vy jste dcera knížete a já jsem... voják, dezertér, bandita. Ať to dopadne jakkoli, já to nepřežiju - kníže Yngvar mě nechá popravit jako banditu, a kdybychom se přece nějak dostali k vašemu otci, ten mě zavře do vězení a tam mě nechá shnít. Nikdo nebude věřit, že jsem nevyužil situace.“ „Já je ale nenechám, aby ti ublížili!“ vykřikla Marthya. „Ha, na to se vás nikdo nebude ptát, vaše výsosti, najednou tam prostě nebudu a vy na mě zapomente.“ Marthya se elegantně vyhrabala ze sena, přistoupila k němu, něžně mu položila dlaň na vousatou tvář a řekla: „Slibuji ti, že nedopustím, aby ti ublížili. Nehnu se od tebe, dokud nebudu vědět, že jsi v bezpečí.“ Potom ho opatrně políbila, což v něm vzbudilo vášeň a než se Marthya nadála, byla přitisknutá ke stěně stodoly a Gorim si sundával halenu a lechtal ji vousy na krku. Najednou, jako by ještě zaváhal, poodstoupil a podíval se na ni. Marthya přelétla pohledem jeho svalnatou hruď. Byl samá jizva - inu, voják. Podívala se mu do obličeje: „Tak... proto máš vousy? Abys zakryl jizvy na tváři?“ Gorimovi najednou vyprchala z pohledu věškerá vášeň. Rozesmál se, úlevně, ale zároveň trochu (dost) zklamaně, otočil se k Marthye zády a opřel se o sud s vodou. „Ne, tohle nepůjde, výsosti.“ „Proč? Co jsem řekla?“ Prudce se k ní otočil: „Jste příliš mladá a naivní. Abych zakryl jizvy? Má paní, člověk jako já neplýtná energií na takovou marnivost jako je zakrývání jizev. Vousy mám prostě proto, že nemám kdy a čím se oholit.“ Popadl halenu ze země a začal si ji oblékat. Marthya si povzdychla a napůl oblečenou halenu z něho servala. „Dej to sem,“ zabručela, nabrala do kýblu vodu, vzala mýdlo a halenu namydlila. Gorim stál opodál, trochu v rozpacích - sám nečekal, že by někdy odmítnul slečnu z vyšší vrstvy. „Teď kalhoty!“ zavelela Marthya poťouchle. „... uvědomujete si, že pod nimi nic nemám, vaše výsosti?“ „Stejně se budeš koupat, ne?“ zazubila se Marthya. Tohle bylo zábavné, ten větry a osudem ošlehaný muž se snad červenal!