Kapitola 1
Už zase! Llalita měla pocit, že se jí zvedá žaludek. První den v nové škole, ještě ani nestihla vejít do budovy a už se její knížky válely po zemi. Její matka se často divila, jak může být někdo tak nešikovný.
Než stihla sebrat třetí knížku, někdo do ní narazil.
„Bacha! Tady se nemůžeš válet po zemi!“
Měl mužný hlas a silné ruce, kterými ji zvedl ze země.
„Promiň, vůbec jsem tě neviděl. Pomůžu ti.“
Zatímco si Llalita oprašovala špinavá kolena, mladý muž sbíral její knížky.
„Pokročilá algebra? Ale tebe jsem tu ještě neviděl. Jsi nová?“
„Ano, první den,“ řekla Llalita tichým hláskem. Měla na krajíčku.
Mladík se na ni usmál a podal jí stoh učebnic. Měl zářivý úsměv, protože proti jeho snědé pleti se zuby krásně odrážely. Llalita cítila, jak se jí kolem žaludku rozlévá příjemné teplo. Už se jí nechtělo zvracet.
„Já jsem Carlos. Nejspíš se potkáme na nějaké hodině, ale kdybys něco potřebovala, klidně se za mnou stav. Mám skříňku u tělocvičny.“
„Díky, jsi moc hodný. Já jsem Llalita.“
Llalita se na Carlose stydlivě usmála. On jí úsměv opětoval a ještě na ni mrknul. Potom se otočil a vyběhl po schodech do školy.
Llalita se opřela o zabradlí. Tím stresem se jí zatočila hlava. Nebo za to mohl oslnivý Carlosův úsměv? Ne, ne, určitě to byl stres. Přece se nezamiluje do prvního kluka, kterého potká na nové škole.
Tak se zamyslela, že skoro neslyšela zvonění.