Kapitola 14
Llalita seděla v parčíku u nemocnice. Měla by asi jít do školy na trénink roztleskávaček. Nebo aspoň domů, aby si mohla všechno rozmyslet. Ale kolena se jí třásla tak, že sotva došla k lavičce.
Celá její osobnost se bouřila proti tomu, co se dozvěděla o Carlosovi. Přece se nemohla tak zmýlit, když ho považovala za slušného a čestného člověka! Nebo že by přece? Copak ji včera nepolíbil? Bylo to přece ještě před tím, než se rozešel s Charlize, takže de facto podváděl. Ale kdyby chtěl podvádět opravdu, byl by ji svedl už dávno, nebo ne?
Llalita zírala do prázdna. Uběhlo několik minut – nebo se snad před jejíma nevidoucíma očima vystřídala roční období? – a uvědomila si, že se k ní někdo blíží. Vzhlédla a vedle její lavičky stál Carlos. Tvářil se zarputile a rozzlobeně.
„Llal, jsem hrozně rád, že jsem tě našel.“
Llalita vyskočila, jenže protože se zvedla moc prudce, zatočila se jí hlava a ona zavrávorala. Carlos k ní přiskočil a popadl ji do náruče. Do své silné, mužné náruče.
Llalita ho vší silou odstrčila, ale držel ji příliš pevně.
„Pusť mě! Vůbec se ke mně nepřibližuj!“
Carlos ji stále držel. Llalitě vhrkly slzy do očí. Jeho blízkost jí připomněla všechny ty city, které k němu chovala. Nakonec se tomu poddala, zabořila obličej do jeho bílé košile s rozepnutým límečkem a rozplakala se.
„Jak jsi to mohl udělat?“ podařilo se jí ze sebe vypravit mezi vzlyky.
Carlos bolestně polknul. Konečně ji držel v náručí, měl by být šťastný. Černé vlasy jí voněly po banánech. Ale nebyl. Srdce ho bolelo, že důvodem jejího zoufalého pláče byl právě on.
Když Llalita začala vzlykat s menší frekvencí, opatrně ji posadil zpátky na lavičku. Sednul si vedle ní a vzal ji za tu ruku, ve které neměla velmi mokrý kapesník.
„Llalito, chci ti to vysvětlit.“
Llalita odvrátila hlavu. „Nemusíš mi nic vysvětlovat, Charlize mi všechno řekla. Nechápu, jak můžeš být takový hajzl. Rozejít se se svou holkou, když je na tom nejhůř, jak na tom mohla být!“
Carlos se zhluboka nadechl. Tak se to, čeho se obával nejvíc, přece jen potvrdilo.
„Prosím, vyslechni mě. O nic jiného nežádám.“
Llalita mlčela.
„S Charlize už nám to delší dobu neklapalo tak, jak by mělo. Skoro jsme se neviděli, vůbec na mě neměla čas. Měla... měla nějaké rodinné problémy, do kterých mě nechtěla zahrnout. Ona je hrozně silná holka, ale taky je příliš hrdá na to, aby požádala někoho o pomoc.“
Llalita po něm loupla uslzeným okem. To jí tady vážně chce vychvalovat svou bývalou přítelkyni?
Carlos si ten nepřátelský pohled uvědomil a sjel z lavičky jedním kolenem na zem, takže vedle Llality klečel. Nevěděl, jak víc by mohl dát najevo, že ji prosí, aby ho pochopila.
„Llalito, posledních několik týdnů jsem byl hrozně šťastný a došlo mi, že s tím Charlize nemá nic společného. Chtěl jsem se s ní rozejít, ale nějak jsem k tomu nenašel vhodnou příležitost. Prosím, věř mi, že to nebylo náhlé rozhodnutí. Vlastně to nemá s tou její nehodou nic společného.“
Llalita jako by uvnitř roztála. Tak on cítil to samé, co ona? Tak se jí to nezdálo? Tak přece měli nějakou budoucnost?
„Pochopím, když se mnou nebudeš chtít chodit,“ pokračoval Carlos s pohledem upřeným na Llalitu, „ale moc tě prosím, zůstaňme zatím alespoň přáteli. A pak, v budoucnu... uvidíme.“
Llalita na něj konečně pohlédla.