Kapitola 13
Carlos byl celkem překvapený, když zrovna v okamžiku, kdy stál v poměrně citlivé pozici před pisoárem, na pánské toalety vrazila Llalita. Vypadalo to ovšem, že si ho nevšimla. Vytahala hromadu papírových ručníků a utírala si obličej. Až když se podívala do zrcadla, viditelně se zarazila, protože ho spatřila.
„Carlosi?“
„Ehm... co tu děláš?“
„Asi jsem si spletla dveře...“
Jejich pohledy se stále protínaly v zrcadle. Ani jeden z nich se neodvažoval pohnout. Najednou si Carlos uvědomil, co to svírá v rukách. Ano, kolem pisoárů byly diskrétní zástěny, takže Llalita nemohla nic vidět, ale pro jistotu se pomalu začal otáčet tak, aby k ní byl víc zády. Jakmile už byl k Llalitě zády tak moc, že neudržel hlavu otočenou k zrcadlu, pohledy se rozpojily a jako by bylo zrušeno i zakletí. Llalita zahodila poslední papírový ručník.
„No tak já... asi půjdu. Uvidíme se ve škole.“ A vypálila z pánských toalet jako by jí za patami hořelo.
Carlos ještě chvíli stál na místě, ale když se mu stále nedařilo dokončit, proč sem přišel, upravil se, umyl si ruce a vyšel na chodbu. Llalita mu připadala zaražená a nešťastná, a taky se k němu chovala chladně. Že by jí snad Charlize byla bývala řekla, že se s ní rozešel? Ale to by znamenalo, že jí také řekla, že se s ní rozešel kvůli tomu ochrnutí! To ne! To nechtěl!
Otevřel dveře od schodiště. Nechtělo se mu sdílet výtah s tlupou cizích lidí, tak se rozhodl jít dolů pěšky. Ale pak na něho plnou vahou dopadlo vědomí důsledků toho, co se stalo mezi ním a Charlize.
Když celé dopoledne seděl střídavě u Charliziny postele a na chodbě před jejím pokojem, slyšel asi patnáct lékařů a jejich prognóz. Většina z nich byla velmi opatrná v předpovídání, co bude s Charlize dál, protože pacientka kvůli poškození páteře skutečně nemohla hýbat nohama, ale všichni se shodli na tom, že je mladá a silná. Možnost, že se nakonec uzdraví a po rehabilitaci bude dále schopná normálního života, tady pořád byla. To byla skvělá zpráva, která Charlize i Carlosovi dala naději.
Jenže pak si Carlos uvědomil jednu zásadní věc: On už Charlize nemiluje. Aspoň ne tak, jako dřív. Nebo možná právě, že ji miluje úplně stejně, jako dřív, ale díky Llalitě zjistil, že milovat někoho může být mnohem, mnohem lepší.
S Charlize měli podobné školní zájmy a často se ve škole setkávali. Taky se fyzicky přitahovali, protože oba byli nadprůměrně krásní. Jejich rodiny byly na stejné společenské úrovni. Navíc se od nich jako sportovních hvězd očekávalo, že budou chodit spolu. Bylo přece obvyklé, že hlavní roztleskávačka svým tancem povzbuzuje kapitána fotbalového mužstva.
Jenže s Llalitou to bylo daleko komplexnější. Sice se taky setkávali hlavně díky škole, ale při doučování často přišla řeč na jiné věci, jako byla hudba nebo knížky. A Carlos zbožňoval, s jakým zápalem Llalita vyprávěla příběhy z klasické literatury. Díky ní začal číst Tolstého - Zločin a trest. On, fotbalista! Díky ní se stal oblíbencem paní Hendersonové, když mu Llalita při doučování pomohla formulovat myšlenky a postřehy o Shakespearových sonetech, které pak sebevědomě přednesl ve třídě. A když mezi dvěma příklady začali mluvit o filmech, byl přímo v sedmém nebi.
Charlize o filmech nemluvila. Ani o knížkách nebo o hudbě. Mluvila jen o škole nebo, když na ni přišla slabá chvilka, o své rodině. A že to byla rodina... Z toho, co Carlos po dvou letech vztahu s hlavní roztleskávačkou pochopil: Charlize měla autistického bratra Johnnyho, se kterým to někdy bylo horší a jindy zase lepší. Její matka se o něj starala skoro na plný úvazek. Otec byl vážený právník, který trávil v práci víc času, než by měl. Pravděpodobně Charlizinu matku podváděl a ta z toho měla deprese, které utápěla v alkoholu. Zrovna nedávno musela Charlize ze školy nakvap odjet, protože jí zavolal Johnny, že maminka leží na chodbě a nehýbe se. Bylo to tenkrát, když Carlos poprvé vezl Llalitu domů a když se spolu poprvé učili. Když pak odvezl Charlize tašku, kterou si zapomněla ve škole, řekla mu, že je její matka v nemocnici, protože si vzala nějaké léky a zapila je vodkou.
A od té doby se vlastně mimo školu nevídali. Charlize omezila veškeré mimoškolní činnosti na minimum, protože se musela starat o bratra i depresivní matku. Otec se prý doma už nevyskytoval, našel si byt poblíž kanceláře, ale posílal jim spousty a spousty peněz. A protože Carlos trávil najednou mnohem víc času s Llalitou než s Charlize, v poslední době se hodně odcizili.
Také si během té doby uvědomil, že se do Llality zamiloval, protože mu dávala tolik ze sebe. Celý poslední měsíc si pohrával s myšlenkou, že by radši chodil s nešikovnou Llalitou než s dokonalou Charlize. Už dvakrát byl pevně rozhodnutý, že to Charlize řekne a že se rozejdou, ale Charlize se pokaždé omluvila, že pospíchá domů, takže k tomu nebyla příležitost. Carlos se cítil opuštěný a podvedený. Chápal, že Charlize musí stavět svou rodinu na první místo, ale taky měl dojem, že to k němu není fér. Vždyť přece pokud s ním Charlize nechce trávit čas, měla by ho propustit ze vztahu. Můžou dál zůstat přáteli, ale proč by měl promarnit své mládí tím, že na ni bude čekat? A co kdyby mu Charlize třeba po půl roce řekla, že na něho opravdu nemá čas? Co kdyby si zatím Llalita našla někoho dostupného? Přece po něm nikdo nemůže chtít, aby obětoval své štěstí.
To, že měla Charlize tu hroznou nehodu, pro něj bylo požehnáním. Věděl, že bude vypadat jako největší hajzl, když se s ní rozejde právě v tomto okamžiku. Ale taky věděl, že tím pádem nikoho ani nenapadne, že by za jejich rozchod mohla vlastně Charlize proto, že si na něj nedokázala udělat čas. Navíc právě v té nemocnici, když byla upoutaná na lůžku, to bylo po několika týdnech poprvé, kdy mu nemohla utéct. Rozhodnul se tedy, že jí to ulehčí (a třeba jí dá i impuls k tomu, aby se snažila mu dokázat, že byl hlupák, když ji nechal), a když lékaři odešli z pokoje, řekl jí, že by nezvládnul chodit s postiženou holkou.
Carlo se odlepil ode zdi na schodišti, o kterou se posledních dvacet minut opíral. Teď musí najít Llalitu, aby jí všechno vysvětlil. Musí se dozvědět, proč se s Charlize opravdu rozešel! Musí ji přesvědčit, že není takový šmejd, jak by se mohlo zdát!
Seběhl po schodech až do přízemí a když vyrazil po chodbě, uvědomil si, že předtím na toaletě vlastně vůbec neudělal to, proč tam šel, a musí si to zopakovat. Když po dvou minutách rozrazil dveře nemocnice, zračila se mu v obličeji obrovská úleva. Odhodlaně vyšel do slunečného dne.