Kapitola 15
„Carlosi, já teď nevím, co mám udělat. Zkus mě pochopit.“
Carlos se ztěžka zvednul ze země a posadil se opět na lavičku. Opřel se lokty o kolena a dlaně sepnul před sebou.
Llalita mu položila ruku na předloktí. Když se na ni podíval, měla v zarudlých očích laskavý výraz.
„Myslím si, že ti věřím. A taky vím, že bych s tebou moc ráda chodila. Ale teď je to hrozně těžké. Dej mi čas. Dokud se nerozhodnu tak nebo tak, budeme jen přátelé, ano?“
Carlosovi se rozzářil obličej. Tak přece tu byla naděje!
„Díky, díky, díky!“ zajásal a objal Llalitu. „Jsi skvělá, báječná a nejúžasnější!“
Lallita se musela smát. Měl radost jako malá holka. Na urostlého fotbalistu to nesedělo.
„Tak pojď,“ vstal Carlos z lavičky a podal Llalitě ruku, „budu fajn kamarád a odvezu tě domů.“
Před domem Sayerových se rychle rozloučili a Carlos odjel, zatímco Llalita vešla do vchodu.
„Co tu děláš tak brzo?“ podivovala se paní Sayerová. „Myslela jsem, že máš dnes trénink.“
Llalita hodila tašku na zem a ztěžka padla na židli u jídelního stolu. „Byla jsem v nemocnici za Charlize.“
„Ale? A jak je na tom?“
„Ne moc dobře. Nemůže hýbat nohama... Ale podle doktorů je mladá a silná, tak má šanci se ještě uzdravit.“
„To je strašné! Chudák holka... Chudáci její rodiče!“
Llalita vážně pokývala hlavou. O Carlosovi mamince radši neříkala. Byla to příliš složitá situace a rodiče by to nepochopili. Podle nich byla nejpřednější škola. A Lalita s nimi až do nedávna souhlasila, ale copak srdce si dá poroučet? Když ji táhlo za Carlosem, co asi tak měla dělat?
Příštího dnes ve škole ji na chodbě zastavila jedna z roztleskávaček.
„Sayerová, volala mi Charlize, že prej nás teď povedeš ty. To jako fakt?“
„Už to tak vypadá, Donno. Vadí ti to?“
Donna vypadala zaraženě, že se jí Llalita postavila.
„Um... ne, jasně. Tak hodně štěstí.“
Během vyučování poslala Llalita všem roztleskávačkám SMS, že bude výjimečná schůzka. Když pak po hodině na chodbě uviděla Carlose, jen se na sebe z dálky usmáli a Carlos jí zamával.
Na schůzce roztleskávaček se na Llalitu nahrnuly všechny holky a ptaly se jí, co se děje.
„Takže, poslouchejte. Charlize je v nemocnici a vypadá to s ní bledě. Na trénink se jen tak nedostane. Tak mě požádala, abych vám tlumočila její instrukce. Od nynějška budeme tréninky natáčet a já každý týden zajdu za Charlize do nemocnice, kde jí to promítnu. A dál budeme postupovat podle jejích připomínek.“
Děvčata všeobecně přikyvovala. Kdyby je najednou měla vést Llalita, asi by všechny protestovaly, ale takhle bude vlastně jen loutkou, kterou povede Charlize. To bylo přijatelné.
Pak se ještě dohodly, že se za Charlize zastaví a donesou jí ode všech podepsané přání k brzkému uzdravení. Llalita byla ráda, že to dopadlo takhle a že žádná roztleskávačka neupozornila na její nedostatek zkušeností ani se nezeptala na Carlose.
Ach ano, Carlos... Ten vysoký, svalnatý mladík, který ji už několik desítek nocí pronásledoval ve snech. (Obrazně řečeno, pochopitelně.) Llalitě stačilo zavřít oči a viděla jeho ostře řezaný obličej, krátce zastřižené tmavé vlasy a široká ramena, která byla široká i bez ramenních chráničů. Po posledních událostech však poznávala i jeho vůni. Trocha aviváže, velmi svěží deodorant a nepatrná známka mužného potu, který byl ovšem po tréninku mnohem dominantnější. Přísahala by, že to není jen vzpomínka...
Otevřela oči a Carlos stál před ní. Na tváři měl slabý úsměv a z kapsy vytahoval banán.
„Ahoj, dáš si sváču?“ zeptal se jí.
Llalita se na něj usmála a zavrtěla hlavou.
„Tak co?“ řekl Carlos s pusou plnou banánu. „Dáme si doučování, kámoško?“
„Carlosi, dnes se to fakt nehodí, musím... Vlastně ne, nic nemusím. Jen si myslím, že bychom se chvíli neměli vídat.“
Carlosovi vypadnul banán z ruky a ten, co měl už napůl snězený, rychle polknul. Popadnul Llalitu kolem ramen: „Ne, ne, ne! To mi nedělej! Nemůžeš mě od sebe odříznout!“
Llalita na něj zděšeně koukala. „Ale no tak, přece jsme se dohodli, že mi dáš čas, abych si všechno - nás - rozmyslela...“
Carlosovi se v očích objevil zmatek následovaný prozřením. „Ehm, tedy... Samozřejmě mi jde i o nás, Llal. Ale teď mi jde především o doučování. Mám poslední příležitost zlepšit si známky, abych se dostal na univerzitu! Nutně potřebuju, abys mi pomohla se školou!“