Kapitola X
Byl krásný květnový den. Po ranních modlitbách šla každá ze sester po své práci. Jennifer se tedy převlékla, nazula galoše, protože v noci pršelo a půda byla mokrá, a vyšla na nádvoří. Bylo třeba postavit nové podpěry pro hrášek a fazole, aby se jejich úponky měly kde zachytit. Jennifer našla za kůlnou čtyři dvoumetrové tyče a v kůlně si vzala klubko motouzu a pilku. Nejprve tři z tyčí zapíchla do řady vedle sebe mezi řádky hrášku a fazolí, potom pilkou rozřízla zbývající tyč na čtyři části a přivázala každou v jiné výšce na podpůrné tyče. Nakonec odmotala jeden po druhém úponky za starých podpěr a opatrně je ovinula kolem nové konstrukce. Vypadalo to, že letošní úroda fazolí bude opravdu dobrá, když teď lusky nebudou hnít na zemi, ale budou se moci vystavovat sluníčku. Když bylo o fazole a hrách postaráno, probrala řádky mrkve. V kuchyni budou jistě rádi, když jim přinesu nějakou zeleninu, říkala si, když ze země tahala droboučké mrkvičky. A vskutku byli, do polévky to byly kousky akorát. Při pohledu na bramborové pole se ale Jennifer zasmušila. Letos se tomu plevelu nějak daří, pomyslela si, když s vypichovačem v ruce začala mezi bramborovou natí vydloubávat ze země pampelišky i s dlouhatánskými kořeny. Byla to jednotvárná práce, takže jí myšlenky začaly bloudit do těch nejskrytějších částí v hlavě a ona začala přemýšlet o tom, že jako řádová sestra už nikdy nepocítí dotek silné, ale něžné mužské ruky na své horké chvějící se kůži, že se už nikdy neprohne při smyslném pohlazení, které jí sjede od ňadra přes oblý bok na zadeček, že už nikdy nedočkavě nerozevře stehna a nenastaví nekonečné slasti svůj vlhký klín... Jennifer vzhlédla, poněkud provinile, od bramborové natě a zamžourala proti slunci. Přes tři řádky ležel na bramborách stín. V té své zamyšlenosti si ani nevšimla, že před chvílí do kláštera vjel džíp. Jennifer zvedla ruku, aby si zastínila oči, a rozmázla si trochu hlíny na čele. "Co si přejete?" zeptala se vysokého, urostlého muže, který byl zdrojem onoho stínu. "Hledám matku představenou," pravil muž. "Jistě," usmála se nejistě Jennifer, neboť muži stále ještě neviděla do obličeje, "pojďte, zavedu vás do kanceláře." S těmi slovy si sundala zablácené rukavice a pokynula ke dveřím: "Počkejte na mě prosím u dveří, musím se přezout." Muž se beze slova otočil a rozešel se tím směrem. Jennifer zamířila ke kůlně, kde odložila rukavice a přezula se z galoší do čisté obuvi. Potom pospíchala za cizincem. Až teď, když se k němu blížila, mohla si ho prohlédnout. Ano, rozhodně byl urostlý. Přestože bylo po ránu celkem chladno, měl na sobě jen přiléhavé tričko s krátkým rukávem, pod kterým se mu rýsovaly svaly. Vypadalo to, jako by to tričko pocházelo z jiné doby - z doby, kdy ještě tolik svalů neměl. Co se asi mohlo stát, že si nestačil koupit tričko větší? Jennifer si všimla, že ji muž také pozoruje. V očích se mu zračil divoký chtíč, když pohledem přejel po Jennifeřině těle odshora až dolů. Jennifer zamrazilo, ale zároveň pocítila příjemné zachvění v podbřišku. Náhle, jako by si v tom okamžiku uvědomil své nevhodné pocity, muž sklopil zrak a když mu v další vteřině Jennifer pohlédla do očí znovu, byl v nich už jen smutek. Jak se k muži blížila, otevřel jí cizinec dveře. Jennifer se kolem něj musela protáhnout, protože vstup do budovy byl úzký, a tak ucítila, jak muž vdechnul vůni jejích vlasů. Ona sama pocítila mužné pižmo, které ji lákalo do jeho silné náruče. Jak je možné, že se ten cizinec ani nepohnul a přesto mu málem padla k nohám? Vždyť se přece chtěla stát řádovou sestrou, měla tedy zapomenout na všechny muže a tělesné slasti! Vyděšena svou reakcí mu pohlédla do obličeje. Měl pronikavě modré oči a světlé, na krátko ostříhané vlasy, a když se jejich pohledy setkaly, Jennifer se zatmělo před očima. Jako by dostala ránu elektrickým proudem. Prudce se k muži otočila zády a co nejrázněji, aby zakryla své rozpaky, spěchala ke kanceláři. Dovnitř vrazila bez zaklepání. Matka představená zvedla hlavu od nějakých lejster. "Ano, sestro Angelo?" "Matko představená... omlouvám se, že jsem sem tak vpadla, ale přišel za vámi nějaký muž..." Jestli zčervenala rychlou chůzí nebo studem při pomyšlení na cizince, to nedokázala sama říci. "Dobrý den," řekl neznámý, když vstoupil do dveří, "jmenuji se Nathan Smythe a posílá mě pan Oldman." "Ach ano, pan Smythe... jen pojďte dál a posaďte se. Sestro Angelo, můžete jít po své práci." Jennifer se probrala ze zamyšlení - před očima měla pana Smythe, jak si svléká to příliš těsné tričko, ale vůbec nevěděla, proč jí to její mozek dělá - naposled pohlédla na muže, jejich oči se ještě jednou setkaly a ona odešla.
Matka představená se za Jennifer zamračila. To děvče by si nemělo prohlížet každého muže! Nebo by to nemělo dělat tak nápadně. Přešla k Nathanovi s nataženou rukou: "Vítám vás v našem klášteře. Doufám, že si budeme navzájem prospěšní." "Děkuji. Jsem vám velice vděčný, že jste mi poskytli tuto příležitost. Jenom pořád nechápu, jak vás napadlo zjednat si na pomoc v klášteře právě odsouzeného zločince. To se nebojíte, že bych mohl... vždyť víte, něco provést?" "Pane Smythi, jste tu na doporučení ředitele Oldmana. Samotnou mě překvapilo, že mi nenavrhnul nějakého drobného zlodějíčka nebo podvodníka, ale právě vás - šodsouzeného vrah .a. Ale Paulovi plně důvěřuji. Má úžasný cit pro lidi. A když říká, že jstw spolehlmivý a nebudete ďělat problémy, věřím mu. " "Nikdy by mě nenapadlo, že právě ředitel Oldman by mi pomohl. Vždycky se mi zdál spíše krutý..." Matka představená se pousmála: "Ano, vím, že tak bratr působí. Ale nepamatuji si, že by někdy jadnel neférově, a taky že by někdy neodhadl člověka. Takže věřím, že ho nezklamete." Matka představená se odmlčela. Zamyšleně se na Nathana podívala: "Nezlobte se, ale nemohl bystw mi prozradit, co že jste ro provedl?" Muži se zaleskly ocelově modré oči, zamračil sw, jako by jí to snad ani nechtěkl říci, ale nakonec se přexe jwn odhoslal: "Asi mi nebudwte věřit, prorožw to budw znít celmi otřepaně, ale já jsem neprovedl cůbec nix. Přesro mě odsoudili za vraždu. Prý jsem probodnul člověka." Nathan sklopil hlavu. Matka představená pokývala hlavou: "Jednou mi o tom musíte vyprávět, ale teď potřebujeme, abyste se pustil do práce. Ředitel Oldman mi říkal, že se prý vyznáte v zahradničení, je to pravda?" "No... ano, teoreticky se v zahradničení vyznám. Ve vězení jsem přečetl snad všechny knihy, které tam o pěstování rostlin byly, ale moc příležitostí k praktickému vyzkoušení jsem tam neměl. Přesto věřím, že to s dobrou vůlí zvládnu."